Jsem do Fulghama zamilovaná od první stránky. Tak čtu a brečím na nástupišti a potom i ve vlaku. Ale ne doopravdy. Ne tak, aby se mi rozmazala řasenka. Brečím za manžele v domově důchodců a brečím za Rusy a za otcovskou něhu. (Jeho tátovská krabice na dárky od dětí!) Pořád mluvím o tom, jak je důležitá upřímnost a potom nebrečím doopravdy kvůli řasence. Ve skutečnosti jsem přes všechny svoje přecitlivělosti trapně přízemní.
Při čtení o kácení stromů křikem myslím na to, že na těch duších stromů opravdu něco bude.
Nejhezčí niternosti a dojemnosti a nejhlubší pravdy.
Konečně jsem pochopila, proč se ta hra, kterou jsme hráli jako děti, jmenuje ‚sardinky‘.
Obnovená touha po pampeliškovém medu.
‚Lidé s fantazií si stoupají jeden druhému na ramena.‘
Fulgham mluví k rostlinám na svojí zahradě: ‚Jste všichni svými pány. Hodně štěstí.‘ Taky bych na naší zahradě nechala všude rozplevelit lesní jahody, kdyby bylo po mém.
‚Považovala za samozřejmé, že pro mořské víly je někde místo a já vím, kde to je.‘
Taky mi u čtení Fulghama je ‚tak nádherně mizerně a půvabně smutno, melancholicky a nostalgicky a vůbec.‘ Umí si všímat těch nejsprávnějších věcí. Ani se na něj nezlobím, že zabil kukačku z hodin.
‚Jsme Smetí z hvězd.‘
Když někdo vyslovuje explicitně ‚come on‘, nedokážu v tom slyšet už nic jiného než 校門 ([kómon] = školní brána).
Někteří lidé říkají, že spolu tráví spoustu času, ale to vůbec nevystihuje náš vztah s V. My spolu vstaneme, snídáme, učíme se, jíme, učíme se, jdeme běhat, jíme, učíme se a společně se ukládáme ke spánku.
P: ‚Víš, kolik banánů bys musela sníst, abys umřela? 300-400 banánů!‘
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
to je vskutku hodně banánů.
Ach, chci taky s někým vstát, snídat, učit se, jíst, učit se, jít běhat, jíme, učit se a společně se ukládat ke spánku.
Vždycky mě baví pozorovat, co si z toho článku kdo vybere. Někdo banány a někdo sociální kontakty.
Okomentovat