これは終わりかもしれない。お待たせしました。申し訳ございません。
Vyprávím o nejnáhodnějších věcech. Vysvětluji třeba, proč jsou lidé z Kjúšu blázni. ‚No a ten Japonec povídá, že jeho tatínek je z Kjúšú, a proto je tak trochu blázen. A jen, co to dořekl, spadl mu na zem kousek zákusku, který zrovna jedl.‘ Je to moje oblíbená historka (přihodila se M.)
Mluvíme o knížkách, cestování, Japonsku (nekonečně dlouho) a taky o lidech z gymplu (vzpomínáme na H! zábavička). Probíráme moje náctileté období plné vzpoury. ‚Já jsem věděla, co chceš slyšet, a proto jsem to nemohla říct,‘ přiznávám upřímně.
‚Hra skončila. Teď se můžeme bavit jako rovnocenné bytosti.‘
Najednou mluvím o největších niternostech. O strachu, že se zblázním z uměleckých prožitků. O tom, jak věřím, že stromy mají duši a lišky nadpřirozené schopnosti. O tom, jak bych se bála, vyrazit po setmění na místa, přes která se převalila vlna tsunami.
Přesouváme se do neoficiálního absintového baru. Dovnitř se dostáváme díky heslu (které už stejně zná polovina Ostravy.) Nenapadlo by mě, že mě tam nakonec vezme právě -or.
‚Nejspíš jsi mnohem zajímavější, než si sama myslíš. Když mluvíš o něčem, co tě fascinuje, úplně se ti změní rysy ve tváři.‘
Později si přisedáme ke skupince -orových známých. Všichni (až na jednoho ruského studenta) jsme jeho bývalí žáci. Seznamuji se s jedním pánem, kterého jsem před pár měsíci viděla moderovat autorské čtení. Anička vypadá ze všech nejpříčetněji (krom toho, že je krásná -> černé šaty, husté rusé vlasy svázané do copu a veselé oči).
Když se konečně dozvídám, kolik mu přesně je, nedokážu myslet na nic jiného, než že je o rok starší než můj táta.
Nakonec z toho tedy byl další z řady těch méně příčetných večerů.
Kafkovský, zenově - minimalistický byt.
Máma je ráno zmatená, ve kterém jsem městě. ‚A u koho jsi spala v Ostravě?‘ -> ‚Nechtěj vědět, mami.‘ -> ‚No dobře, to mi povíš potom,‘ odmítá můj marný pokus tuhle otázku přejít.
Dávám si na svůj post-alkoholový žaludek ledovou kávu s tunou cukru. Je to hrozně dobré, ale když jsem na dně sklenice, je mi ještě hůř.
Potom na zastávce pomáhám nějaké milé stařence otevřít pití a chválím týpkovi tričko, na kterém je Leonard Nimoy s koťátkem. (‚Málokdo pozná, o co vůbec jde,‘ směje se.) Malinkatá dobrodružství.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
Jakože cože?! Ty jsi v Ostravě (a ještě v Lese!) a nedáš vědět? Co jsou mi tohle za pořádky! A ještě si navštěvuješ kafkovské byty, jako by se nechumelilo.
pozorovat lidi, jak mluví o něčem, čím jsou fascinovaný, nebo je jim to blízký, je kouzelná věc!
O strachu, že se zblázním z uměleckých prožitků.
Zůstaneš na hraně a bude to bolet, ale muselo by tě něco postrčit abys přepadla. Zůstaneš na hraně a bude to bolet a bude to moc fajn, protože have you seen the beauty around?
Já myslela, že půjdu jen na kávu a potom domů, ale nějak to vůbec nešlo podle plánu. A věř, že se ve mně potom moc chumelilo, moc. Ještě teď je mi z toho hořce.
Ach, to mne moc mrzí. Snad už v tobě tolik nechumelí.
Okomentovat