V. nám sehnala novou sprchu, i když s námi nebydlí.
‚Zbožňuju tě, skutečně. A jsi ten nejlepší člověk, se kterým jsem kdy měla možnost trávit čas.‘ Je nejhezčí odmítnutí.
‚A co kdybychom si založily komunu?‘ -> ‚Sdílíme postele a jídlo…my ji máme!‘
Seznamovák našich nových prváků z japonštiny - odpovídající level šílenství. Mezi lidmi, kteří se rozhodli učit japonsky, se těžko najde někdo příčetný. Nikdo se tam už ničemu nediví. Můžete si třeba mazat ruce magneziem jako byste se chystali šplhat po tyči. Nikdo ani nepozvedne obočí. A aspoň vám potom v ruce neklouže sklenice s pivem.
M. mě naprosto bezdůvodně a bolestivě kousla do krku. Vůbec jí nevadilo, že sedíme u stolu plného lidí. Nejabsurdnější na tom bylo, že jsem potom byla pokousaná od M. i od O zároveň.
わ先生 na první hodině japonštiny: 来学期は.....卒業? (S nejvíc poťouchlým výrazem)
Ale s V. se navzájem podporujeme a říkáme si 'Let's win this shit!'
Obědvám jahodové mlíko a sušenky. Zato Širu sedí na zemi před učebnou a dělá si bagetu s lososem a rukolou.
わ先生 ještě říkal, že by plakal, kdyby Anička k sobě odkazovala pomocí 俺 a byl u toho k smrti roztomilý.
A taky, že nás budou v Japonsku brát jenom jako poloviční lidi, když nebudeme umět pořádně japonsky. 半分ぐらい人間 - to jsme my.
Širu, fancy posed s pivem a mrtvé duše našich spolužáků, kteří už nestudují.
Žádné komentáře:
Okomentovat