‚Já zemřu!‘

jak poslední dobou pořád říká Širu.

‚Kde najdeme ty lidi, se kterýma strávíme ten život?‘ -> Já se bojím, že se nakonec prostě s někým spokojím. Pochybuju, že najdu umělecky založenou lesbu, která by mě chtěla.‘

Čeká mě schůze Klubu, která většinou trvá tak hodinu až čtyři.

Ráno po Noci vědců po mě P. hodil hlavolam. 'Spíš nebo jsi připravená něco chytit?' Vzápětí mi do postele letí ještě bonbóny. Tak vstávám a místo
budíku si pouštím D.A.N.C.E. od Justice.

Doufám, že jako oficiální placky FF budou odsouhlaseny ty s: ‚I have failed life / Please kill me / Please‘

Vždycky, když si do jogurtu sypu skořici, vzpomenu si na Effy. Myslím, že začínám chápat tvoji závislost, má milá.

Pod vlivem Eca, chci teď psát bakalářku na téma ‚zkoumání logiky možných (či paralelních) světů‘.

‚Ještě, že tě mám Širu.‘ -> ‚Díky, že mě používáš, jako míru utrpení.‘

To poslední, co potřebuju je, aby se na mě tiskla opilá M. a říkala mi, že hezky voním. Jsem oproštěná od všech patetičností a akorát mě to
rozčiluje, i když mi říká pěkné věci. Třeba to, že se jí líbí moje postel s květinovým vzorem. A s tím zeleným koberečkem pod ní teď prakticky spím na louce.

Ráno jsou pryč všechny smutky. Kreslím pandu na svoji pseudo-vizitku do obchodní japonštiny. Pak si čistím zuby, tancuju po bytě a zpívám spolu s Janis Joplin: ‚Take another little piece of my heart now, baby! / Oh, oh, break it! / Break another little bit of my heart now, darling!‘

F. je miloučká, říká mi: „Verun, víš, že můžeš…“ a zní to tak moc vlídně.

Připravuju se na konverzaci, piju kávu s medem a slzím při poslouchání Keatona Hensona. Tak moc upřímností.