Poslední nepříčetnosti.

‚Těšíš se do rádia?‘ -> ‚Těším se na Effy a víno.‘

Takže to nebyl záměr, že 'Celebrate Bisexuality Day' se shoduje s podzimní rovnodenností. Zajímavé. O to zábavnější.

Abych nebyla unavená a byla ve vysílání výřečná, dávám si třetí kávu. Lehce předávkovaná kofeinem pak nervózně chodím sem a tam po nástupišti.

P. napůl z legrace říká, že jsem prvně někam pozvaná jako odborník na Japonsko.

Trošku bloudím centrem Ostravy. Od té doby, co jsem tu byla naposledy, zase přeskupili ulice. GPSka mi navíc tvrdí, že jsem v Olo. Thanks for nothing.

Effy tentokrát bez nedbalých copů. Upekla mi k narozeninám sušenky. Omňomňom. Milé pozornosti.

Jak se nám to nakonec povedlo, zjistím, až budu mít čas (a odvahu) pustit si záznam. Ale k vlastnímu překvapení jsem snad i dokázala předat nějaké informace týkající se japonské literatury. Mrzí mě, že jsem nedokázala být plynulejší a nezvládla jsem popsat všechny krásy Murakamiho a Kawabaty a japonskosti a vůbec. Hlavně, že jsem vyprávěla hlouposti o kentaurech. Ale zase jsme pustily Czecho No Republic a 光 od Andymori. To se jen tak v rádiu neslyší.

Když jsme skončily, přišli kluci z následujícího pořadu a ptali se, jestli jim nechceme dělat hosty. Tak proč ne, že.

Bob měl námořnické tričko, vousy a copánek. Petr měl tričko s vnitřními orgány v duhových barvách.

Ten awkward moment, když jdete naprosto nekompetentně vyprávět do studentského rádia něco o literatuře a zůstanete na další pořad (náhodná improvizační show) jako hosté. Můj život je málo absurdní.

Myslím, že by mě trošku vyhodili ze školy, kdyby to slyšel někdo od nás z katedry. Třeba tu moji vymyšlenou tragickou backstory o tom, jak mě v dětství koupala Japonka v růžových šatičkách a podvazkovém pásu.

‚Ahoj, Pixie,‘ představuju se. -> ‚Pixie! Já mám rád Pixies…‘ A později mi pouští Hey a je to ta nejhezčí věc, jaká se mohla stát. Zpíváme si s Bobem mimo vysílání: ‚But hey / where have you been? / if you go i will surely die.‘ A já jsem mořská řasa a nevnímám, protože mě zahltily nádhernosti.

Takže nakonec 3,5 hodiny v rádiu. Zábavička. Nechce se mi opouštět studio.

Ředitel rádia mi za odměnu poslal placku. Kluci nám pak venku kupují další víno.
‚Co tady stojíte jako Baby v koutě?‘ -> ‚Já nevím, tak s Baby to nakonec dopadlo docela dobře…‘
Vysvětluju jim, že jejich pořad stojí na ho-ho vtípcích. A pak se smějeme všichni jako blázni po každé větě ‚hoho - hohoho‘.

Potom spím, zabalená ve všech dečkách, které Effy doma má.

Ráno vstávám v šest, abych v Olo stihla firemní japonštinu, která se nakonec stejně nekoná.

Kolem osmé na bytě, píšu unavená holkám: ‚Jdu na chvilku spát. Pak vstanu. A budu řešit svůj život.‘