"Embrace uncertainty.

Some of the most beautiful chapters in our lives won’t have a title until much later."

V podstatě se na praxi v knihovně s 天使 vzájemně děsíme. Každá máme svoje osobité šílenství.

T: „Moc ráda jsem s tebou dneska mluvila, V. Mám pocit, že v tom nejsem sama.“

Zdálo se jí, že jsme spolu s naší vedoucí BP a dalšími lidmi (nejspíš zbytkem našeho BP semináře) vystřeleni do Vesmíru. Všichni jsme věděli, že to nepřežijeme, ale museli jsme dělat, jakoby se nic nedělo. Výborná alegorie.

T: „Já ji mám hrozně ráda (naši vedoucí BP), ale její existence mě občas drtí.“

T: „Já mám pocit, že to ostatní zvládají líp…psychicky.“ 賛成, ale přesto we've made it this far, kid.

Pasivně agresivní kytka a obrázek Vinnetoua.

Vyprávím jí náhodné věci úplně bez cenzury a bez kontextu. Třeba, že chci hladit sovy. (Večer jsem jí poslala gif, jak to vpadá, když lidi hladí sovy.)

Učím ji hru „snaž se hledat na všem pozitivní stránku“. Večer jí přišel e-mail z Ministerstva školství s celkem velkou chybou, tak mi píše první pozitivum: „vždycky můžeme pracovat na Ministerstvu školství“. Něčím mi hrozně připomíná Klárku.

Moje vedoucí BP prý předtím studovala kvantovou fyziku. Nestačí, že je 言語の天才 a hraje na milion hudebních nástrojů.

Jako by se ve mně něco přeplo. Po tom, co mě konstantně drtila TÍHA, teď už jen klid a apatie.

Zázvorový čaj, štrúdl, co přivezla M. a malinká práce na BP.

Jen co jsem se jakž takž slepila dohromady -> Nemoc / rodinná tragédie / smutek / vyčerpanost / díky Vesmíre

Hroutím se do sebe při myšlence, že až zítra pojedu domů, budu si muset místo svojí obvyklé červené bundy a světlých tenisek vzít černý kabát a tmavé zimní boty.