Najíme se ze snu.

Jazykový babylon a deformace ze školy. Když prohledávám katalogy knihoven, nedokážu rozlišit, jestli jsou názvy knih česky nebo japonsky, protože mi zní obojí stejně.

(V menze: ) V: „Já jsem rozbila skleničku…“ -> „Tak ji složte dohromady.“

H. nám slíbila, že pokud dopíšeme bakalářky, tak si uděláme se seminářem posezení s prskavkama a dětským šáňem.

Poslouchám M. v rádiu a pracuju na výzkumu k BP. Hraje Heartless Bastards (Only For You) jenom pro mě.

Píše mi Mg., že si na mě doma vzpomněla a našla všechny knížky, které mají na bytě japonsky. Malé přívětivosti.

Ráda spávám na koleji v Barčině posteli, ale spát v její posteli ve svém spacáku bylo trochu bizarní.

Začala jsem prostě děkovat jenom německy. A říkat „zajímavé“ jenom španělsky.

V: „Už se nedá nic dělat, musím přeložit Šemíka.“

Jestli uděláme státnice, tak si připravím projev a V. mi sežene publikum. V rámci projevu poděkuju všem, díky kterým jsem přežila 地獄 na KASu. A taky řeknu: „Dneska je svět moje ústřice.“

Vždycky když napíšu sestrám, že je mi smutno, začnou mě uklidňovat a posílat mi obrázky s roztomilostmi.

Jsem zase rozbitá. Od devíti večer nejsem schopná dělat nic užitečného, což je tragédie vzhledem k množství věcí, které bych dělat měla.

A mě pak třeba rozbrečí tři svíčky na dortu.