When we stood on the skyline

There was no turning back

Borůvka má trauma z We Need to Talk About Kevin. Objímám ji, ale odmítám se na ten film dívat potřetí, i když si tím odpírám vychutnávání si hraní Ezry a Tildy. Moje duše by neunesla další nepříjemnosti. Nevím, jestli nepříjemnosti sídlí už jen v duši. Poslední dobou mám pocit, že jsem jimi zahlcená úplně všude. Mám tíhu v lýtkách a v bedrech a v koutcích očí.

Prohlížíme si moje album fotek ze střední a popíjíme u toho kávu z konvičky.

Největší pohoda je být jen tak doma a vařit si kávy a čajíčky.

Borůvka je nadšená z Krchovského a povídek o Sherlockovi. Třeba konečně taky zažiju Heminwayovo: “We would be together and have our books and at night be warm in bed together with the windows open and the stars bright.”

Kdysi jsem na ruce nosila P. barevnou tkaničku do bot. Teď nosím stříbřitý provázek, kterým byl převázaný dárek od B. Nevím, proč mám potřebu dělat takové věci.

Memorin mi poslala vzpomínku na léto. Díky ní se cestou do školy kompletně ztrácím v příjemných myšlenkách. Nepamatuju si, kdy se mi něco takového naposledy stalo.