o nejbizarnější zkoušce z konverzace. Hrálo se tam studentské divadlo, ve kterém říkali: „Kdy z tebe bude čaroděj Harry?“ A byla tam videa orosených květin, na které se promítala japonská slovíčka. A prasátka v piknikovém košíku.
Jedna z mých přezdívek je Seňor Lopéz. Hlavně Širu mě občas oslovuje Seňore a příležitostně na mě mluví španělsky. Hrozně se tím bavím.
M: „Kryštof se nemůže rozhodnout, jestli chce jít za mnou nebo za tebou, protože naši démoni jsou stejně velcí.“
V: „Ale démoni se neměří na velikost.“
M: „A na co? Na temnost? Na antisvětlo?“
V: „Jo.“
Takhle spolu mluvíme o našich démonech.
Something filled up my heart with nothing. / Someone told me not to cry.
But now that I’m older, my heart’s colder, and I can see that it’s a lie.
Teď, když už je všechno ve finálně kritickém bodě, se s 天使 vzájemně podporujeme při psaní bakalářky. Posílá mi bubáčky se srdíčky.
Poměry rýže a vody a ザ先生 neošálíš. (Takhle to vypadá, jako by to byly poměry mezi všemi třemi položkami. ザ先生 je taky položka.)
Co se týče bakalářky, je důležitý finální produkt. Nikoho nezajímá, jak jste postupovali. A tak je to i v životě.
Tehdy v Praze tolik úzkosti. Současná apatie je rozhodně snesitelnější.
Přepisuju Cizí básně, aby moje duše neumřela na nedostatek krásna.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat