Venku voní jaro,

beru si do školy letní šaty (punčochy a svetr). Svět mi připadá krásně šílený a absurdní. Po dlouhé době se těším na hodinu japonštiny. わ先生 je taky krásně šílený. A má malé ručičky. (Asi mám trochu zvláštní vztah k malým dlaním.)

*Mám přesně deset minut na to, abych se sbalila na víkend do Zlína*
V: „Nepobíhejte tady, teď tady pobíhám já. Nestíhám.“ *Všichni spolubydlící začnou zběsile lítat po bytě ještě víc. *

M: „Nebude ti zima? Vem si podkolenizny.“ Takhle se spolu loučíme.

Directionlessness je výborné slovo

Š: „Trošku to změň, na kraba se vykašli.“ Nejlepší náhodné věty se objevují v naší společné konverzaci. Střípky korpusu.

„Hory a řeky opíjejí srdce.“

„Kusamakura, polštář z trávy, je ustálený básnický přívlastek cesty, putování. Má poetický protiklad ve slově tamakura, polštář z ženských paží, které je symbolem domova.“

Surrealistické policejní uniformy. / B. ráda nosí uniformy a já ráda koukám, jak B. nosí uniformy.

V jednu chvíli mě líbá a tiskne na rám dveří a vzápětí vytahuje z kapes mňaminky a nabízí mi.

Jsem rozněžněná noční návštěvou ještě na druhý den. Nemůžu se soustředit, nejradši bych se jenom mazlila a proležela v posteli celou neděli.

Myšlenka je butterfly a miláček je hned po ruce. / Situace není zoufalá, v každým malým smutku je tralala. / V každým malým smutku je…stereoid.