i když mi tady nic nepatří.
Upadám do kómatu na celých 8 hodin. Ráno se budím hrůzou, takže nehrozí, že bych zaspala budík.
Na seminář zase bez snídaně, i když začíná a hodinu a půl později než v minulém semestru.
Prostě jsme všichni přestali odpovídat na otázku, jak se máme.
A: „Ahoj, už jsem tě dlouho neviděla, vypadáš hrozně strhaně, děje se něco?“ Děje se život, jak by řekla V.
Nevím, jestli jsem v takové konstantní tiché depresi nebo jsem už přešla do klidné a vyrovnané apatie. Anebo je to v podstatě to samé.
V knihovně na nejpohodlnějších polštářcích. Knihovna je vlastně moje safe place. Je tu klid, ticho a útulno. Můžu mít částečný me-time.
Borůvce přijde znak pro temnotu (闇) děsivý a přitom je to jenom zvuk v bráně.
Zaháním smutek tureckým medem. (Chtěla jsem napsat jedem, ten by byl možná účinnější.)
V: „Dneska jsme s わ先生 rozebírali haiku a tanky. Jedna tanka byla o tom, že tři sta koním vlály uši.“ -> M: „Koním nemůžou vlást uši.“
Na bytě jsme se shodli, že Klárčin dopis voní jako prášek do pečiva. (Ve skutečnosti to byla levandule.)
M: „Vypij si svoji šťávičku. To je hopinková šťáva.“
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
1 komentář:
vždycky vnitřně dělám "awww" když tu čtu věci jako "hopinková šťáva" - ne že bych tušila, co se pod tím skrývá za význam, ale přijde mi to aww.
hihi, tanky o koňských uších.. mně vždycky japonská poezie přišla tak nádherně přírodní a romantická. teď jsem se ale na přednášce dozvěděla, že "nemějte o Japonsku žádné romantické představy; když budete chtít vzhlédnout k nebi, bude se váš zrak muset probojovat přes nepředstavitelné množství drátů." nevím proč se tomu tak směju.
Okomentovat